Lidé jsou někdy vážně divní...
Dnes ráno jsem jela do školy obvyklým autobusem v obvyklý čas, ale jeden cestující obvyklý rozhodně nebyl. Do vozu nastoupil školák, mohlo mu být tak devět/deset let, a stoupl si doprostřed autobusu, přímo přede mě. V ruce držel blok a tužku a rozhlížel se po lidech, něco si pro sebe mumlal. Začal cosi kreslit, a když se jiný kluk, sedící u dveří, pohnul, kreslíř si začal nahlas stěžovat, že ho chce nakreslit a on se hýbe. Stoupl si přímo před onoho sedícího kluka a oznámil mu, že si ho nakreslí, jenže pak začali nastupovat další lidi a on se, chudák, musel přesunout dál od dveří a proplétal se mezi lidmi. Opět se rozhlížel po lidech a prohlašoval něco jako "Já chci někoho nakreslit...jenže koho...já bych moh nakreslit kohokoliv!" Když se všichni stále pohybovali a nikdo se nejevil jako dobrý vzor pro kresbu, obrátil se ke starší paní, která seděla vedle mě. Oznámil, napůl té paní a napůl sobě, že si ji nakreslí. Ale bůhví proč si to po chvilce rozmyslel a začal jí místo toho zasněně popisovat, jakého člověka by chtěl kreslit (zmínil se při tom o tmavě červených rukavicích...takové jsem zrovna měla já). Na papír nakonec začal čmárat něco, co vypadalo jako posilovací stroj, ale ten to určitě být neměl. Nejdřív si mumlal, že je to divné, ale nakonec si své dílo nahlas pochválil a když autobus zastavil, vyhrnul se ven...
Celou dobu jsem se snažila nesmát se a moc se na toho podivína nedívat, aby se náhodou nerozhodl, že si nakreslí mě. Ta starší paní vedle mě se ho nejspíš také snažila ignorovat a onen kluk u dveří se na něj jen nechápavě díval a spolu s kamarádem se smál.
M.
2025 ©