Tak si říkám, že jsem už dlouhou dobu nic nenapsala, a zrovna mám celý volný den a prázdnou hlavu, čili ideální podmínky pro psaní úvahy. :) Včera jsem byla s přítelem na výletě v přírodě, rozhodli jsme si trochu si protáhnout po zimě kosti, získat nějakou fyzičku na léto a prostě si užít toho prvního jarního počasí. Dali jsme si napoprvé pěknou túru, navíc s prudším stoupáním do kopců, takže jsme po pár kilometrech jen vyčerpaně oddychovali a sbírali síly, abychom se pohli dál. Trošku jsme si i zanadávali, ale spíš jsme to brali s humorem, smáli jsme se sami sobě, jak jsme si nechali přes zimu "rozpustit" svaly a teď je zase horko těžko sbíráme. :-D Celkově ten výlet přes veškerou fyzickou námahu proběhl v pohodě, klidu a byl moc fajn.
A já si právě při jedné zastávce mezi etapami uvědomila, že se cítím skvěle. Že jsem šťastná. Právě tady a teď. Zprvu jsem úplně nechápala, kde se ve mně tak silný pocit probudil a hledala nějakou objektivní příčinu - jo, asi to bude tím, že je pěkně, svítí sluníčko, jsme na výletě, je neděle... Ale pak jsem se zamyslela a vybavila si i dřívější výlety za podobných podmínek, které proběhly úplně jinak. Čili dospěla jsem k závěru, že je to celé spíš o našem vnitřním naladění a vnitřní harmonii v danou chvíli. Počasí a vnější podmínky mohou být jakkoli dobře nastavené, ale když se jeden z dvojice (nebo oba) necítí dobře, bojují s nějakou frustrací nebo problémem ve své hlavě a třeba se nakonec během výletu pohádají, tak je pak úplně k ničemu, že právě kvetou první fialky, je přes 20 stupňů a díváte se na nádherné protější údolí. Logika mi tedy říkala, že asi právě žádné závažné frustrace neřeším, jsem relativně v míru sama se sebou i se svým okolím, ale pořád jsem se chtěla dopátrat hlouběji, zjistit, co mi k tomu skutečně dopomohlo.
Psychoterapie a rozhovory se staršími zkušenými lidmi, kteří to se mnou myslejí dobře, jistě sehrály značnou roli a vytvořily neopomenutelný podíl na tomto současném stavu, čímž v duchu děkuji své psychoterapeutce, třídní profesorce a dalším milým osobám. To je bez debat. :) Ale ta zásadní změna, která proběhla a vlastně stále ještě probíhá, je ta, že se odnaučuji svému perfekcionismu. Čili vlastnosti, která mne v minulosti málem zabila. Uvědomila jsem si, jak moc jsem se dříve trápila a dělala všechno pro to, abych byla co nejlepší ve škole, abych měla kolem sebe ty nejlepší kamarády a kamarádky, abych měla co nejharmoničtější vztahy v rodině, ideálního partnera, skvělou postavu ap. A taky jsem si v duchu zrekapitulovala, jaké to mělo důsledky. Mít nejlepší výsledky ve třídě, snažit se vyniknout za každou cenu jen pro nějaký ješitný pocit vlastní výjimečnosti či co, a obětovat tomu téměř vše, od času, energie až po vztahy s přáteli, to je trochu hardcore. Teď zpětně vidím, že mi to víc vzalo než dalo, ale nelituji toho. Posunulo mne to dál, na novou úroveň přemýšlení a vnímání sebe i okolního světa.
Teď si říkám, proč se snažit být nejlepší, když vždycky existuje někdo, kdo naši na vratkých základech postavenou pozici může ohrozit, zastínit nás a srazit nám sebevědomí? Nechci tím říct, že bychom měli rezignovat na naše ambice a cíle. To vůbec ne. Rozvíjet je, ale tak, abychom se pro ně nemuseli trápit. Vždycky se najde někdo lepší, krásnější, chytřejší, oblíbenější než jsme my a proto, to si vždycky připomínám, když se opět přistihnu při nějakých nedostižných metách a snech o dokonalosti, bychom se s ostatními neměli srovnávat. To nikam nevede. Každý jsme jiný, máme jiné vlastnosti, dispozice, talenty, jiné zkušenosti ap. Měli bychom si být vědomi svých schopností a cílů a rozvíjet je, ale ne primárně proto, abychom byli lepší než někdo jiný, ale abychom mohli sledovat, jak se posouváme a rozvíjíme MY SAMI. Dobrým příkladem by mohl být třeba sport (teď pomineme ty, kteří se sportu věnují závodně nebo dokonce profesionálně a o nějaké výkony a srovnání výsledků s ostatními jim jde):
Jednoho dne se rozhodnete, že začnete běhat a váš soutěživý kamarád se rozhodne do toho jít s vámi. Běháte, ale cítíte, že na kamaráda nemáte, dejme tomu, že má třeba lepší fyzickou kondičku, delší nohy, lepší svaly nebo cokoli jiného. Běžíte s kamarádem, ale cítíte, že ho nikdy nedoběhnete, že je lepší než vy. A pokud běháte právě s cílem porazit ho za každou cenu, budete se cítit velmi nešťastní. Potom potkáte známého, který se také věnuje běhu a dáte si s ním závod. Tentokrát zjistíte, že jste rychlejší vy, a přirozeně vás to potěší. Ale váš známý doběhne vysmátý od ucha k uchu a vy nechápete, jak může být tak veselý a v pohodě, když s vámi přece prohrál. Nedá vám to a třeba se ho na to i zeptáte. A jedna z možných odpovědí může být právě ta, že váš kamarád právě překonal své osobní maximum a zaběhl nejrychlejší čas, jaký kdy zaběhl. A v tom to právě je. Kamarád je šťastný, protože právě zdolal metu, kterou si zvolil ON SÁM bez ohledu na vás nebo kohokoli jiného. :) Hodnotí se v rámci vlastních měřítek, ví na co má, nesrovnává se s vámi.
Když už jsme u toho srovnávání, to je poměrně častý zvyk mezi kluky i holkami. O holčičí soutěživosti by se taky daly popsat mraky knih. My ženy jsme často nespokojené samy se sebou a "pozemek za sousedovým plotem se nám zdá vždy zelenější než ten náš". Nezastírám, že jsem si tím prošla taky, zvlášť v pubertě. Vždyť kdo ne? :) Přála jsem si mít hezčí tvář, zuby, větší prsa ap. a svoje klady jsem si samozřejmě nějak zvlášť neuvědomovala. Ale jednou jsme se sešly s jednou kamarádkou a stěžovaly jsme si navzájem, jak bychom chtěly mít to, co má ta druhá. Obě nás překvapilo, že je to vzájemné (čili dejme tomu, já chtěla její kudrny a ona moji štíhlou postavu) a zároveň jsme se o sobě dozvěděly věci, o kterých jsme předtím tolik nepřemýšlely.
Nenapadlo nás, jak moc propastný rozdíl může být mezi tím, jak se vnímáme samy a jak nás vnímají druzí. Kamarádka by dala nevím co za moji postavu a vlasy a já zase nevím co za její prsa a krásné bílé zuby. Každá jsme jiná, máme vlastní atributy krásy. To je to nejdůležitější, co by si měla každá žena uvědomit. Nejsme dokonalé, ale máme něco, co je na našem těle hezké a co stojí za to vyzdvihnout, třeba krásné řasy, dlouhé rty, nohy ap. Dříve jsem hodně retušovala své fotky. Teď už skoro minimálně a i v tom vidím určitý signál posunu dál. A ještě jednou bych zdůraznila tu větičku nejsme dokonalé. Protože dokonalost podle mě a spoustu dalších tkví právě v té nedokonalosti. Nedokonalost je znakem originality a být originální znamená být svůj. :)
Dlouho jsem se třeba vyrovnávala s tím, že nemám perfektní "american smile" a perfektně rovné zuby, ale teď si říkám, že je to možná právě to, co mě činí zajímavou. Kdo jiný to takhle má? :) Každý máme něco takového. Nedokonalost můžete buďto zakrývat, odvádět od ní pozornost a nebo si z ní vytvořit přednost. Podobně je to i s vlastnostmi a schopnostmi. Věnujte se tomu, co vám jde a baví nás a kašlete na to, že třeba nejste dobří na jazyky, neumíte dobře vařit, nesnadno se seznamujete nebo se špatně orientujete ve městě (ano, to je i můj případ :-D). O tom to je, mít se rád i s chybami, umět si odpustit a zasmát se sám sobě. Pak cítíte, jak z vás padá jakési těžké břemeno, s kterým jste se v zápase o vlastní dokonalost léta plahočili, a máte pocit, že jste najednou volní.
Takže tímhle končím nyní už rozsáhlejší úvahu, než jsem původně zamýšlela napsat, a přála bych si, abych alespoň někoho podnítila k zamyšlení, popř. pomohla se na sebe a svět okolo sebe podívat jinýma očima. Závěrem bych ještě ráda zdůraznila, že toto je myšleno pouze jako nezávazné doporučení, je to má cesta, která někomu může pomoci, jinému třeba vůbec sednout nemusí, protože kráčí životem po jiné stezce (metaforicky řečeno), a tedy nikoho k ničemu nenavádím a nechci tímhle nikoho poučovat. :) Užijte si jaro!
2025 ©