Sloni v porcelánu mezi námi

Také znáte ze svého okolí nějakého člověka, jenž by si toto označení zasloužil? :) Podotýkám, že zde nejsem v roli soudce a nemíním nad tímto typem lidí vynášet nějaký nepříjemný verdikt, protože jako bůh se necítím a vím, že sama oplývám spoustou chyb a nehezkých vlastností. :) Cílem tohoto mého zamyšlení je spíše jen nezaujatě upozornit na existenci řekněme určité psychologické kategorie osob, s nimiž můžeme přijít do styku a nastínit si pro lepší orientaci v životě na základě objektivní typologie i vlastních zkušeností, co od takových lidí můžeme očekávat a co ne. Nejprve si ale definujme již zaužívaný, nicméně významově stále ne úplně jednoznačný pojem "slon v porcelánu". Obvykle se jím rozumí osoba, která v se v řadě sociálních situací chová poněkud bizarně a neúměrně, je netaktní či necitlivá a svým chováním a jednáním druhé zraňuje, aniž by si toho byla sama vědoma. Jistě jste se již ve svém okolí s tímto typem lidí setkali. Někteří s nimi vycházejí bezproblémově, protože se jich jejich nepřiměřené chování tolik nedotýká jiní s tím mají problém větší a cítí, že některé projevy těchto jedinců dlouhodobě tolerovat nedovedou, přestože (nebo snad právě proto) mohou být neuvědomělé a nezáměrné. Lidé, jimž jsou vlastní, si obvykle nedovedou nebo nechtějí připustit, že by mohli dělat něco špatně. Pokud přeci jen máte tu snahu nějak to řešit a takového člověka přímo upozorníte na to, že jeho chování považujete za nepříjemné či rovnou nepřijatelné, dotyčný okamžitě zaujme obrannou pozici (ideálně útočnou, jak bývá zvykem), bude vám například tvrdit: "nic takového přece nedělám", "to ty jsi divný/vztahovačný ap., když to přijde špatné"... Začne se obhajovat pomocí racionalizace či logické argumentace (v níž se nezřídka cítí velmi jistý a neporazitelný), která se obvykle úplně neslučuje s nějakou empatií, sociálním cítěním a tak dále (například na vaše upřímné přiznání a vyjádření vlastních pocitů ve stylu: "ranil jsi mě tím, že jsi řekl..." vám odpoví strohým a necitlivým "ale prosímtě", "nedělej z toho zase drama" apod.) Prostě tak trochu neadekvátní reakce "slona v porcelánu", nicméně takovému jedinci, obzvlášť tomu s nižší sociální či emoční inteligencí vůbec nedojde, že přestřelil, z perspektivy jeho přísně až ortodoxně logického uvažování "neřekl přece nic špatného, že, tak co se ten druhý blbec tak vzteká". Otázkou, která je zde vcelku na místě, zůstává, zda se vyplatí s takovými jedinci dále přátelit, když víte, že není ve vašich silách jejich zraňující jednání změnit, jejich sebereflexe je nízká (což se podle mě často pojí právě s nižším kvocientem sociální a emoční inteligece a s tím související externí lokací zodpovědnosti - "za vše mohou ti druzí, já nic špatného nedělám, já jsem v pohodě..." - neznají moc pocity viny). Je k tomu zapotřebí obrovské dávky tolerance a trpělivosti. Přiznám se, že mezi mé přednosti trpělivost úplně nepatří a nejraději volím "cestu nejmenšího odporu", tedy snažím se tak nějak potloukat světem s tím, že se negativní vlivy ze svého života pokouším v rámci možností eliminovat nebo ničit, tedy laicky řečeno, z čeho/koho nemám dobrý pocit a nějakým způsobem mi ubližuje, to/toho se vzdávám. Nehodnotím, zda je to dobře či špatně, jen přiznávám svůj postoj k tomu. Je to moje volba. Své štěstí si do značné míry tvoříme sami a pokud si toho jsme vědomi a máme nějakou sebeúctu, snažíme si svůj život zpříjemňovat a užít s vědomím toho, že máme právo se některých věcí/lidí vzdát a nemusíme se za to nikomu zpovídat, je to jen a jen naše rozhodnutí, které by mělo být činěno v souladu s naším svědomím a hodnotami. Vadí mi, že tito "sloni" neumějí přiznat svoji chybu (a tedy se zásadně neomlouvají), těžko se smiřuji s jejich typickým obviňováním ostatních a opomíjením či neviděním vlastních chyb, minimálními pocity viny apod. Paradoxní je to, že právě oni často vyžadují od druhých lidí omluvy i za příkoří domnělá či objektivně zanedbatelná a snadno prominutelná. Typické jsou pro ně ublížené výčitky typu: "jak jsi mi to mohl/a udělat?" Že by se ale zamysleli nad tím, že existuje příčina a následek a že tou příčinou či prvotním problémem mohlo být i nějaké jejich jednání, to už se moc často neděje. Kéž by byli lidi uvědomělejší a sebekritičtější. Bohužel druhé nezměníme, můžeme ale změnit svůj postoj k nim a ujasnit si, zda nám vztahy s nimi stojí za tu trpělivost či ne. Tímto končím své, už tak celkem obsáhlé zamyšlení. Amen. :D