Vybral si nás sám

Napsal Radethe.blogerka.cz (») 15. 3. 2013 v kategorii Občasník Raduš, přečteno: 593×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinetobatko.jpg

   To bylo tak. Již před Vánoci jsme si usmyslili, že bychom rádi v našem bytě uvítali nějakého milého malého tvorečka z kočičí říše, aby nás rozveselil, utěšil, naplnil náš již vcelku stagnující život a my mu naopak mohli předat svoji lásku a péči. Všichni jsme se shodli na tom, že zcela jistě preferujeme staršího, již rozumnějšího a ukázněného kocourka – neboť jsme se kdesi dočetli, že kocourci (ti vykastrovaní) bývají obecně mazlivější a přítulnější než kočičky, netušili jsme tedy, co je na tom pravdy, ale za zkoušku člověk nic nedá, že. Tak jsme se začali poohlížet po nějakém kočičím samečkovi, projížděli všechny dostupné inzeráty na internetu a prohlíželi si nabídkový seznam kocourků v útulcích, kteří měli jednoho společného jmenovatele – jejich tvářičky zračily skutečnou touhu po domově a hodných majitelích. A my se rozhodli jej jednomu z nich dát. Útulkoví kocourci mají prostě něco do sebe a taky schopnost probudit v lidech altruismus a milosrdenství, už jen třeba tím, jak vyhlížejí, nebo jaký má spousta z nich pohnutý osud (opuštění, nemocní, zanedbaní, týraní...). A my jim můžeme pouhým osvojením dát naději začít žít klidnější a láskyplný život. No nezní to báječně?

   Před Vánoci byli naši rodiče navštívit jedno depozitum v pražských Stodůlkách, kde se v malém bytě v jedné místnosti tísní několik kočiček, které si  hodná paní Zuzana osvojila a pečuje o ně, přestože chodí do práce a času není nazbyt. A právě zde si rodiče vyhlídli velmi plachého, ale kouzelného mourovaného kocourka jménem Mulder. Paní majitelka je však před ním varovala, je to prý kocourek chronicky nemocný, jeho léčba je tedy finančně velmi nákladná, a také je možné, že by jeho plachost mohla být překážkou v utvoření si skutečné důvěry a lásky k nám. Nicméně tento kocour je zaujal natolik, že jej přes to všechno měli v hledáčku ještě několik dalších týdnů. Snad náhoda, nebo přímo osud však zanedlouho rozhodly o tom, že Mulder vážně onemocněl a my si tedy plně uvědomili téměř jistou nekompatibilitu jeho zdravotního stavu s naším finančním stavem. Laicky řečeno, jeho léčbu bychom nejspíš finančně neutáhli. Byli jsme z toho smutní, ale některé věci je třeba přijmout takové jaké jsou. A tak jsme se zanedlouho zaměřili na dalšího kocourka – Kulíška z vrbičanského depozita, kde o kočky pečuje paní Kristýna s manželem. Kulíšek vypadá k pomazlení, jeho jméno na něj už od pohledu sedí, je to takový bílo-mourovaný plyšáček s roztomilým plachoučkým kukučem. Zajeli jsme se tedy na něj jednoho chladného lednového odpoledne podívat. Paní majitelka nám však hned na úvod prozradila, že Kulíšek je sice velmi pěkný a také lidmi pro svoji krásu obdivovaný kocourek, avšak jeho povaha je více než komplikovaná, a proto ačkoli byl již 2x osvojen, pokaždé byl vrácen zpět do depozita s argumenty, že není právě přítulný, a dokonce prý i kouše. Brali jsme toto upozornění s rezervou, napadlo nás, že to mohlo být dáno třeba tím, že nový majitel zvolil ke kocourkovi nevhodný přístup a nebyl právě trpělivý, vyžadoval třeba mazlení hned od začátku, a to u většiny koček prostě není úplně typické. Ale netřeba spekulovat, co za tím bylo, brali jsme to jako fakt, ale přesto jsme si ho chtěli prohlédnout a sami si na něj udělat názor.

    Jaké nás čekalo překvapení, když jsme až kdesi vzadu na velkém kočičím odpočívadle zahlédli nedůvěřivou tvářičku vyhlížející z kukaně. Kocourek působil velmi apatickým dojmem, neustále přivíral a otevíral víčka a téměř se nepohnul z místa, ani když na něj paní majitelka volala kvůli žrádlu. Ten pohled mne zasáhl přímo do srdíčka. Takový krásný kocourek, a takový skleslý, skoro jako by byl v depresi stejně jako já. Bylo nám ho moc líto, ale uvědomili jsme si, že s takovou povahou bychom to měli víc než složité, třeba by se nám ani úplně neotevřel a to by nás mohlo moc mrzet. Chtěli jsme tedy vidět i další kocourky v útulku.

    Po cca 2 hodinách slídění po místnůstkách plných koček, které byly povahově i vzhledově tak různé, že jsme se nestačili divit, jaká rozmanitost v kočičí říši existuje, a jak je možné, že každá kočička na tutéž situaci reaguje úplně jiným způsobem. Stačilo jen otevřít dveře, vejít a už-už se k nám některé hnaly jako o závod a snažily se všemožně předvádět, otíraly se o nás hlavičkami a tělíčky, prostě dělaly cokoli, aby zaujaly naši pozornost. Jiné nás jen nedůvěřivě sledovaly z pohodlí vysoko posazené kukaně, ty plašší se ihned utíkaly schovat a pak tu byly i flegmatičtější typy, které zůstaly na místě a jen nás po očku pozorovaly nebo kočky, které spaly a ani náš příchod je neprobudil. Většina z těch chrnících jej prostě ani nezaznamenala, jak byly ponořené do říše snů. :-)

    Oběhli jsme za tu dobu všechny místnosti a v několika z nich i objevili pár koček, které nás zaujaly. Ano, už jsme dokonce upustili i od našeho požadavku na pohlaví, líbilo se nám tam i spoustu kočiček, tak jsme se rozhodly dát při výběru šanci i jim. Jenže byla jedna hezčí než druhá, ale každá si s sebou nesla nějaké břemínko v podobě zdravotních, charakterových potíží nebo speciálních stravovacích návyků. Zaujal nás třeba 2letý flekatý kocourek Bastien, který má ale ultra citlivý žaludek a musí jíst pouze speciální light stravu.

    Měli jsme tam tedy pár favoritů, ale pevně rozhodnuti jsme nebyli ani pro jednoho z nich, respektive líbilo se nám jich víc, ale zároveň jsme si uvědomovali právě ty potíže, které má každý z nich, a stále jsme byli tedy na vážkách, koho si nakonec vybrat. Už jsme byli dokonce tak zoufalí, že jsem požádala tátu, ať jde do auta pro přepravku a umístí ji na patře. Která kočka tam vleze první, ta s námi pojede. Už jsme byli rozhodnuti, že chceme „kontaktní“ kočku, které nedělají potíže přesuny a bez větších problémů je schopna cestovat v přepravce, a tohle byl dobrý test, jak to zjistit. Kočka, která je ustrašená a plachá, tam prostě nevleze.

     Chvíli jsme tedy vyčkávali a povídali si s paní majitelkou Kristýnou, když tu se k nám z ničeho nic přiřítil po schodech na patro od pohledu zvědavý a dynamický kocourek, kterého jsme si s mámou za celou dobu pobytu vůbec nevšimly! Beze strachu k nám přišel, začal se o nás otírat hlavičkou a nechal se hladit. Táta teda tvrdí, že ho zahlédl v kuchyni u dřezu, kterak strká hlavičku proti proudu vody a jazýčkem ji chlemtá, a  když si při tom náhodou  namočil i jinou část těla, rozhodně nijak nepanikařil jako ostatní kočičky, prostě voda mu nikterak nevadí. Paní Kristýna nám s úsměvem potvrdila, že to byl opravdu tento a že si díky této zvláštnosti vysloužil přezdívku „Rarášek-vodní muž“. A když tento Rarach jménem Tobík, který je známý i svojí zvědavostí a odvahou, objevil naši přepravku, nikdo a nic mu nemohlo zabránit, aby si tam vlezl. Zaklapli jsme za ním vrátka, ani toho se nevyděsil, dál nás zvědavě pozoroval, a když jsme ho pak pustili ven, aby mu paní majitelka vyčistila ouška, bylo rozhodnuto. Podepsali jsme nezbytné papíry o převzetí, zaplatili, přijali Tobíkovu zdravotní kartu a poté už jsme se s ním v přepravce rozjeli směrem domů.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.