Období: rok 2013

V noci ze včerejška na dnešek se mi zdál velmi zvláštní sen. Byla jsem v nějakém aquaparku, kde byla paralelně vedoucí koryta tobogánů - částečně vedle sebe a v některých úsecích se překrývající; jedno korýtko vedlo nad druhým a opačně. Přišlo mi to zvláštní a neměla jsem k tomu právě důvěru, nicméně jsem zjistila, že už se nějakou dobu vezu v tom pravém korýtku a nemohu dělat nic jiného, než počkat, až bezpečně dojedu dolů do bazénku, kde obě končí. V půli trasy se korýtko začalo nebezpečně zúžovat a já viděla, že mi nezbývá než ve vhodném okamžiku přestoupit do toho druhého, které mělo tl... číst dál

Sociální fobie. Téměř každý se někdy ve svém životě s tímto termínem již setkal, ale když se zeptáte náhodně vybraných lidí na ulici, nejspíš by se vám dostalo odpovědí jako "Jo, někde jsem o tom četl, ale už nevím, co to vlastně je," případně "Řikali o tom ve zprávách na Nově, to měl ten divnej chlap, co nakonec postřílel půlku baráku" (ti, co si pletou sociofobiky se sociopaty) nebo "To je nějaká fobie ze sociálky? Tak tu mám potom taky... " a dalších neznaleckých hlášek. číst dál

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak velký vliv mají na většinu z nás ostatní? Jak jejich mínění o nás ovlivňuje náš vlastní sebeobraz? Jak oceňujeme sami sebe v závislosti na tom, jak nás vidí druzí? Odkud mnozí z nás odvozují své sebevědomí? Právě od toho, jakýma očima na nás pohlíží a jak si nás cení naše rodina, přátelé, spolužáci, kolegové... Ale obávám se, že právě toto je chyba! Protože někdy stačí jen to, že naše reputace, dosud bez poskvrnky, utrpí újmu ve formě pomluv, stížností na nás apod. - znáte to, lidi občas vypouští o druhých věci, které by je později mohli mrzet, ale ještě hůř, jsou schopni někomu jednou větou nenávratně poškodit pověst či vážnost bez možnosti nápravy, aniž si při tom uvědomí, jaký dopad to může mít na poškozeného. Ona stačí třeba jen pitomá poznámka nepřejícných spolužáků či kolegů ohledně vašeho vzhledu, schopností aj. nebo stížnost vaší matky v širokém kruhu příbuzných typu: "No, víte, s ní jsou pořád jen nějaký problémy, vrací se pozdě večer domů, je nezodpovědná, hádavá, hloupá, líná, nedovede se sama o sebe postarat..." číst dál

To bylo tak. Již před Vánoci jsme si usmyslili, že bychom rádi v našem bytě uvítali nějakého milého malého tvorečka z kočičí říše, aby nás rozveselil, utěšil, naplnil náš již vcelku stagnující život a my mu naopak mohli předat svoji lásku a péči. Všichni jsme se shodli na tom, že zcela jistě preferujeme staršího, již rozumnějšího a ukázněného kocourka – neboť jsme se kdesi dočetli, že kocourci (ti vykastrovaní) bývají obecně mazlivější a přítulnější než kočičky, netušili jsme tedy, co je na tom pravdy, ale za zkoušku člověk nic nedá, že. Tak jsme se začali poohlížet po nějakém kočičím samečkovi, projížděli všechny dostupné inzeráty na internetu a prohlíželi si nabídkový seznam kocourků v útulcích, kteří měli jednoho společného jmenovatele – jejich tvářičky zračily skutečnou touhu po domově a hodných majitelích. A my se rozhodli jej jednomu z nich dát. Útulkoví kocourci mají prostě něco do sebe a taky schopnost probudit v lidech altruismus a milosrdenství, už jen třeba tím, jak vyhlížejí, nebo jaký má spousta z nich pohnutý osud (opuštění, nemocní, zanedbaní, týraní...). A my jim můžeme pouhým osvojením dát naději začít žít klidnější a láskyplný život. No nezní to báječně? číst dál