"Já jsem prostě taková/ý, měnit se nehodlám, a nelíbí-li se ti to, tvůj problém." (často doprovázené arogantními a povýšenými úšklebky (nejčastěji u teenagerů), provokativním zarachocením řetězů (v případě metalistů ap.), vypláznutým jazykem, popřípadě zdviženým prostředníčkem signalizujícími nezájem a opovržení ostatními)
To je velmi oblíbená a frekventovaně užívaná o(vý)mluva individualistů, ale uvědomme si, že kdyby se takhle sobecky hájil každý z nás, jaký by to mělo dopad na mezilidské vztahy? Sice takhle lze bránit svoji integritu, osobnost a důstojnost, ale zavání to taky nepochopením, odvržením či úplným vyloučením ze společnosti a následným osaměním. Aneb hledáme-li účinný repelent proti přátelství, nemusíme zabíhat do apatyky, stačí vypustit z úst tuto "magickou formuli" a můžeme si být jisti, že kýžený efekt se záhy dostaví. Opravdu tohle chceme?
Kam to vede (aneb neblahé důsledky ostentativních projevů individualismu)?
Lepší případ: Zaškatulkují si vás jako arogantního a nepřizpůsobivého spoluobčana. Přestanou si vás všímat, nebo se vám začnou obloukem vyhýbat. Hrozí vám nevratné poškození vaší reputace.
Horší případ: Vaši opovrhovatelé se spojí v soudržný, jednotný celek proti vám (pro vás individualisty představují stádo ovcí a vy roli jejich bači zastupovat v žádném případě nechcete), nastoupí proti vám do opozice, začnou se vám posmívat, provokovat vás, navážet se do vás, nemusí vás minout ani urážka na cti, dehonestace a diskreditace (ačkoli pro sebevědomější individualisty "nad věcí" to může vyznít jen jako bezvýznamný bekot, rykot a halas). Ale to by vám, individualistům, mělo promluvit do duše coby důrazný apel: společnost změnit nemůžeme, sebe ano!
Zkuste si někdy provést malou sondu do hlubin své duše, a možná zjistíte, že už jste také někdy v životě vypustili z úst něco takového nebo cosi nesoucí se v podobném duchu (pokud ano - v jakých situacích, proč, za jakým účelem, skutečně jste se tím jen bránili?). Dost to také vypovídá o vaší vnitřní sebedůvěře (nevěřím si, proto potřebuji neustále demonstrovat opak, ukázat, jak jsem nezasažitelný, distancovaný a free), vztahu k lidem (ať mi třeba políbí ***), k sobě, o vašich preferencích a hodnotovém žebříčku (individualisté mívají obvykle na té nejvyšší příčce vlastní ego).
Nesnažte se ani napodobovat své idoly a oblíbené hvězdy, oni mají individualismus a provokování v popisu práce (i Lady GaGa je za to v balíku), ale vy jste jen řadový pracovník, student, spoluobčan a smrtelník. A od toho se odvíjí i společensky akceptovatelná míra vašeho individualismu, míra tolerovatelného sebevyjádření a distance. Na to stále myslete. V opačném případě se nedivte, kdyby s vámi okamžitě rozvázali pracovní poměr, vyhodili vás ze studia nebo třeba ze zájmového útvaru. Nežijeme už sice za komančů, ale přiznejme si, že ani v současnosti úplná svoboda slova a demokracie nevládnou.
Někdo by mohl argumentovat, že individualismus a individualita coby jeho projev jsou odvrácenou tváří kapitalismu, který zdůrazňuje potřeby jednotlivců a je založen na konkurenčním boji - podle toho je orientovaný i trh. A na trhu se objevuje nepřeberné množství spotřebního zboží a každý chce pro sebe urvat jen to nejlepší, vypadat lépe než kamarádi/kamarádky, mít lepší šaty než Jílková z béčka, výkonnější káru než ten frajírek Pavel, originálnější či barevnější účes než spolužačky ap. Tady se neskutečně vyjímají snahy někoho trumfnout a pokořit. A to nejsou žádné ctnosti.
A individualistické songy typu "It's my life", " "I did it my way" nebo "I'm who I'm". "Fuck you", "Fuck off", případně "I'm proud of who I am" si nechte k poslechu v mp3ce a nedovolte, aby vám řídily život.
2025 ©