Sociální fobie. Téměř každý se někdy ve svém životě s tímto termínem již setkal, ale když se zeptáte náhodně vybraných lidí na ulici, nejspíš by se vám dostalo odpovědí jako "Jo, někde jsem o tom četl, ale už nevím, co to vlastně je," případně "Řikali o tom ve zprávách na Nově, to měl ten divnej chlap, co nakonec postřílel půlku baráku" (ti, co si pletou sociofobiky se sociopaty) nebo "To je nějaká fobie ze sociálky? Tak tu mám potom taky... " a dalších neznaleckých hlášek.
Na sociální fobii je totiž nejhorší to, že není vždycky snadno viditelná a rozpoznatelná, lidi, kteří jí trpí, mohou působit dokonce dojmem pohodového, trochu stydlivého člověka, kterému jen trochu dělá problém vyřizování na úřadech nebo přednášet před publikem. Ale to je jen jedna ze střepinek potíží, které dohromady tvoří sklíčko s názvem sociální fobie. Metaforu se sklíčkem volím, protože si tak někdy my sociofobikové ve společnosti připadáme. Ač mezi lidmi, cítíme se být tak nějak za sklem a pozorujeme ostatní, ale jsme zároveň obklopeni silnou bariérou, která nás od ostatních chtě-nechtě odděluje a která nás chrání před zraňujícími výpady, kritikou, posměšky ap. Čas od času se sice někteří z nás odváží ze své neprostupné ulity vystoupit, ale za cenu toho, že zažíváme pocity úzkosti, paniky, naše srdce se mění v závodníky maratonu, rudneme jako rajče a dlaně se nám orosí jako čerstvě načepované pivko.
Není to sranda, a když už se vystavíme situacím, které jsou pro nás problematické a stresující, jako telefonování, cestování v MHD, nakupování, jezení na veřejnosti, seznamování se a představování aj., máme pocit, že to s námi sekne. Když budu trošku hyperbolizovat, před důležitou schůzkou týden pořádně nespíme, máme chuť ji na poslední chvíli odvolat, někam utéct, hlavně, aby byl konečně klid a my mohli zase zhluboka dýchat. To jsme celí my, uvědomujeme si iracionální podstatu naší fobie, ale i přes racionalizaci (rozumové zdůvodnění) je pro nás těžké zachovat se jinak a utlumit narůstající úzkost, u níž máme někdy pocit, že se valí jako divoká voda a hrozí, že nás převálcuje. Kolikrát jsem takhle zrušila několik schůzek, utekla předčasně z "rande", které se nevyvíjelo, jak by mělo, kde jsem střídavě mlčela a rudla a hrozilo, že si o mě protějšek udělá obrázek, který by se mi nemusel líbit.
Škola, ta pro mne byla kapitolou sama o sobě. V 16ti jsem nastoupila do třídy, kde 97 % tvořily holky a kluci byli v menšině. Navíc do učebního oboru pro budoucí kancelářské pipky a účtařky, jejichž mozek se chtě nechtě později zúží na "má dáti-dal" - s oblibou jsem si z toho utahovala a upravila to na - "měl dáti-nedal" - a začnou myslet v rovinách aktiva-pasiva, k čemuž je s úspěchem vychovávali již sami tohoto příkladu následující pedagogové. Většina spolužáků, jak jsem si později uvědomila, byla vynikajícím tvárným materiálem pro tyhle byrokratické výmysly na ekonomice postavené doby, ale na úkor toho, že to bylo tak všechno, co se do nich dalo nalít, nedovedli uvažovat v širší rovině a především humanitní předměty jako dějepis, čeština (především interpretace děl), právo aj. pro ně představovaly problém rovný algebře na matfyzu. Kluky při charakteristice opomenu, ti byli v takové menšině, že tvořili jen zanedbatelný část celku, a narozdíl od toho zbytku se uměli chovat.
Holčiny - ty byly jedna jak druhá, absolutně žádná individualita ani snaha o ni, rozmazlené, drtivá většina z nich načančaná, ale přitom nevkusně uniformní, všechny ukecané, ale přitom dohromady neměly co říct. Dovedly slepičit celé hodiny, ale vytáhnout z nich vlastní názor, který by za něco stál a neopíral se přitom o mínění spoluslepiček, bylo téměř nemožné. Ovečka k ovečce, a stádečko je na světě. Ale dohromady tvořily tak obávaný a soudržný celek, že když se kolektivně vzbouřily, měly tu moc "vyřvat" si odklad písemek, donutit kantory slevit z jejich nároků aj.
Já se od začátku projevovala úplně jinak, částečně ze vzdoru, částečně proto, abych nepodlehla jejich destruktivnímu vlivu a uchovala si vlastní identitu a individualitu, částečně proto, že mi to umožňovalo upozornit na sebe učitele, ale hlavně proto, že jsem prostě mezi ně nechtěla a ani neuměla zapadnout. Protivili se mi s tím svým jednoduchým uvažováním a primitivními zájmy (ožíračky, diskotéky, soudobá debilní hudba a stupidní americké seriály) a zároveň jsem věděla, že i kdybych se s nimi chtěla víc bavit, neměli bychom dost styčných bodů a společných témat, konverzace by hezky rychle vyprahla a každé další pokusy od ní by byly spíš marným zaséváním semínek, která nemají velkou šanci vzklíčit. Navíc jsem se styděla je oslovit a tak jsem se od nich držela dál, co to šlo. Nedokázala jsem se mezi ně vetřít do skupinek, když se něco řešilo (nechtěla jsem, aby nějak zpochybnili nebo zesměšnili můj názor, nebo jsem prostě jen nevěděla, co k tomu říct, protože někdy se ty hovory stáčely takovým směrem, že se ani nic říct nedalo; třeba pomlouvat ostatní a nadávat učitelům do příslušníků stáda skotu a horších se mi opravdu příčilo a necítila jsem ani tu potřebu).
Na obědech jsem obědvala sama, nebo s mou spolusedící, která trpěla nejspíš aspergerovým syndromem. Byla od pohledu hodně zvláštní, chytrá, měla své specifické úzce zaměřené zájmy a na holku dost atypické (fyzika, programování a technika obecně) a v sociálních situacích a komunikaci obecně byla absolutně nepoužitelná. Bylo mi jí líto, protože se jí kvůli tomu ostatní vysmívali, byla tak snadnou obětí, ale narozdíl ode mně zapadnout chtěla, i když sama to nedokázala. Stále čekala, že s ní třeba někdo naváže hovor, pochopí, jak je to pro ni těžké, ale ostatní se tak nějak spokojili s její pozicí coby terče výsměchu při jejích nervózních a přitom komických výstupech u tabule, při nichž rozšafně gestikulovala u tabule a s podivnou a velmi nepřirozenou až afektovanou intonací přednášela ostatním, a tím to pro ně tak nějak haslo. Ta holka byla někdy vážně na facku, tvrdohlavá, mentorská, nesnesitelná, ale přesto jsem cítila potřebu dohlížet na to, aby jí neubližovali a současně byla vůbec jediným člověkem, s kterým jsem se tam dokázala bavit, tak i z tohohle důvodu (později jsem na svůj přehnaný soucit dojela a pro příště si už hodně rozmyslím, nad kým budu držet ochrannou ruku a zda vůbec, ale to je jen na okraj).
Naši odtažitost ostatní rychle vycítili (co, vycítili - byla očividná!) a podle toho začali jednat. Vyložili si naše chování jako nepřátelské, arogantní a nadřazené a začali proti nám brojit. Já bojovat nechtěla, snažila jsem si jen uchránit svoji integritu a nepodlehnout jejich vlivu, ta holka už vůbec ne, ta naopak chtěla jen zapadnout, ale co naplat. Nejkomičtější na tom bylo, že síly "válčíčích stran" byly značně nevyrovnané (já a ještě jedna holka proti zbytku), a daly by se tedy klasifikovat jako projevy šikany v zárodku. Pomluvy, nepřátelské řeči, opovržlivé pohledy, vyčleňování a ignorace na sebe nenechaly dlouho čekat. Řešilo se to, ale nevyřešilo se vůbec nic. A ještě se to nakonec obrátilo proti mě. V tomhle období mi velmi pomohl jeden nejmenovaný učitel, který mi byl chvíli oporou a jemuž jsem se mohla vypovídat. Ale bohužel za 2 roky školu opustil a já cítila, že jsem v tom zase sama. Zmobilizovala jsem zbytky hrdosti a z té pakárny před maturitou vypadla. Asi byste čekali, jak se mi ulevilo, když jsem z tohohle děsu vypadla ven.
Kdepak. Zanechalo to ve mně hluboké šrámy, které se stále nezacelily a především se k mé sociální fobii přidružil další problém, a tím je deprese, kterou trpím už asi půl roku, a která se u mě spustila bezprostředně po opuštění školy - psychologicky se jedná o depresi reaktivní, jejímž spouštěčem je dlouhodobý stres a traumatické zážitky. Tahle kombinace je pekelná. Ale naštěstí jsem v rukou dobrých specialistů a velmi mi v tomhle pomáhá i můj přítel, za což jsem mu nesmírně vděčna, a společně pracujeme na eliminaci. Snad bude terapie úspěšná.
Závěrem bych chtěla dodat, že jsem se setkala s nejrůznějšími reakcemi od svého okolí, když jsem jim oznámila, čím si procházím a jak se to odborně nazývá. Ale ani ty špatné mě nikterak neodrazují od toho, abych se s tímhle problémem skrývala, mlčela o tom, co by se naopak mělo dostat ven, do podvědomí lidí, a rozhodně se tím necítím být nijak zahanbena. Kdybychom o všem jen mlčeli a dusili to v sobě, společnost by nikdy nedokázala postupně přijmout ani třeba homosexuály, transsexuály, autisty, bezdětné matky a jiné fenomény a společenské jevy. Chceme-li, aby postupně lidi přijali i nás, sociofobiky, musíme bojovat! A není lepší zbraně než šíření osvěty!
2025 ©